#2 mediální koutek: Blížící se volby v Německu a téma migrace

Od vítání k deportacím. Německým volbám dominuje migrace

"Německé strany před volbami slibují tvrdší imigrační pravidla. Možný budoucí kancléř a lídr konzervativců Friedrich Merz žádá uzavření hranic pro běžence, kteří nemají dokumenty ke vstupu do země, což podle kritiků odporuje ústavě i právu EU. Konzervativci i sociální demokraté chtějí zostřením rétoriky nalákat voliče a oslabit krajní pravici."

Chtíč oslabit krajní pravici je sice důstojně znějící ideál, avšak za touto sladkou fasádou se skrývá hořký fakt: Konzervativci a sociální demokraté přebírají rétoriku krajní pravice, čímž jí neoslabují, nýbrž naopak její ideologii výrazně posilují, šíří dále, obhajují.  

"Podle expertů byla řada Němců hrdá na svou humanitární roli i proto, že hospodářství rychle rostlo a vláda slibovala, že migranti pomohou vyřešit problém s nedostatkem kvalifikovaných pracovních sil."

Být hrdý na svou humanitární roli z egocentrických důvodů je poněkud zvláštní. Nejsou snad hodnoty jako soucit a touha pomáhat lidem v nouzi, a nikoli touha po vlastním prospěchu, konstitucí pro humanitární roli? Neodporuje tato hrdost definici slova humanitární (zaměřený na základní potřeby člověka, na pomoc lidem v krizových situacích; lidumilý)? Pokud pomáháme lidem v nouzi jen proto, že se nám za to něčeho dostává (ekonomického růstu, obsazení volných pracovních míst, uznání...), nemůžeme si přece nárokovat šlechetnou humanitární roli - jsme jen sobci. To vede k hlubšímu problému: humanitární pomoc musí být dlouhodobá, ale pomoc založená na sobeckých důvodech dlouhodobá nikdy nebude. Hodnoty (soucit s lidmi v nouzi, touha něco obětovat a pomoct jim) jsou totiž trvalé a takřka neměnné, zatímco potřeba ega je v neustálé proměně. 

„Především ve velkých městech dochází ke zdražování nájmů, čekací lhůty u lékařů se prodloužily a taktéž se ve školách zvýšil počet dětí, které nemluví dobře německy, což pak má dopad i na kvalitu výuky..."

Opět narážíme na fixní myšlení - kvalita výuky je to jediné, co nám školy musí poskytnout, řve německá veřejnost. Ale nemůže být školství i o kulturní rozmanitosti? O toleranci a pomoci druhým? Vždyť přesně to by národností i jazyková rozmanitost ve třídách mohla přinést. Odnaučme se konečně vidět všechno jako příkoří a naučme se věci vnímat jako příležitosti. Školství nás má připravit na život ve společnosti. Odlepme tedy tu kapitalistickou nálepku, že se toho musíme co nejvíce naučit, abychom se stali strojem věrně sloužícím zájmům elit. Kdo se v něčem chce rozvíjet, stejně se bude rozvíjet po vlastní dráze. Je mi líto dětí, které musejí snášet domácí narativ o tom, jak špatní jsou jejich spolužáci, kteří neměli to štěstí narodit se v Deutschlandu (uber alles). Co si rodiče těch pacholků dovolili utéct před bombami, nesvobodou a násilím za lepším životem? Jak si mohli dovolit naději na lepší život...

Achjo, je mi smutno z toho, jak jsou někteří lidé zahledění do sebe. Vlastně ne do sebe, na to jsou ti lidé příliš malí, jsou pohlcení dogmatickou ideologií, kterou bezmyšlenkovitě přijímají. Žijí v pospolitosti s dalšími jedinci, kteří nejsou s to hledat vlastní pravdu, přijímat odlišnosti; žijí v této nenávistné pospolitosti a utvrzují se ve své velikosti. Ale, kdo se potřebuje utvrzovat ve své velikosti? Nejsou to snad jen ti nejmenší?